První stopy civilizace v Almeríi vedou až do paleolitu – nejdůležitější důkazy se skrývají v Cuevas de Almanzora či v jeskyních Zájara a Ambrosio. Neolitické jeskynní kresby v Cerro de los Lopez a Vélez Rubio patří na seznam světového dědictví UNESCO.
V době bronzové byla Almería kolébkou dvou důležitých kultur: opevněné Los Millares bylo již ve své době rychle rozvíjející se město zpracovávající měď a provozující zemědělství. Hlavním znakem kultury Argar byly charakteristické hrnčířské vzory rozšířené po celé oblasti Levante. V době bronzové a železné si region udržoval kontakt se Středozemím a obchodní a rybářská centra jako Adra a Villaricos čile obchodovala s Féničany i řeckými námořníky.
V dobách vlády Římské říše se Almería stává jedním z nejdůležitějších přístavů v jižním Španělsku. Řím provincii přinesl územní organizaci, komunikační kanály, daně i systematické využívání nerostných zdrojů, včetně mramoru z vesnice Macael.
Velkým zlomem v dějinách Almeríe byl v 8. století příchod muslimů, především berberské populace jemenského původu. Jejich přínosem byla významná „přestavba“ krajiny a změna zemědělských postupů. Město Al Mariyyat Bayyana při ústí řeky Andarax se stalo materiálně i nábožensky prosperujícím obchodním centrem a kolébkou pyrenejského súfismu.
K dalšímu rozkvětu došlo za vlády chalífa Abd-ar-Rahmana III., který mimo jiné zahájil výstavbu velké pevnosti Alcazaba. Almería tehdy patřila k chalífátu Cordoba, ve 13. století se Almería stala součástí maurského království Granada.
Druhá polovina 15. století byla ve znamení dokončení reconquisty a následného vyhnání muslimů. Rozkvět Almeríe se tím, a také v důsledku zemětřesení z roku 1522, pozastavil. Během 17. století, už v rámci Španělského království, docházelo ke znovuosidlování Almeríe křesťany z provincií Levante, Murcia, Alicante a Valencie. K oživení přispěla i těžba železa ve Filabres, olova v Gadoru a mramoru v Macaelu.
V současnosti je Almería svědkem výrazného ekonomického růstu a to především v důsledku cestovního ruchu a intenzivního zemědělství.
V době bronzové byla Almería kolébkou dvou důležitých kultur: opevněné Los Millares bylo již ve své době rychle rozvíjející se město zpracovávající měď a provozující zemědělství. Hlavním znakem kultury Argar byly charakteristické hrnčířské vzory rozšířené po celé oblasti Levante. V době bronzové a železné si region udržoval kontakt se Středozemím a obchodní a rybářská centra jako Adra a Villaricos čile obchodovala s Féničany i řeckými námořníky.
V dobách vlády Římské říše se Almería stává jedním z nejdůležitějších přístavů v jižním Španělsku. Řím provincii přinesl územní organizaci, komunikační kanály, daně i systematické využívání nerostných zdrojů, včetně mramoru z vesnice Macael.
Velkým zlomem v dějinách Almeríe byl v 8. století příchod muslimů, především berberské populace jemenského původu. Jejich přínosem byla významná „přestavba“ krajiny a změna zemědělských postupů. Město Al Mariyyat Bayyana při ústí řeky Andarax se stalo materiálně i nábožensky prosperujícím obchodním centrem a kolébkou pyrenejského súfismu.
K dalšímu rozkvětu došlo za vlády chalífa Abd-ar-Rahmana III., který mimo jiné zahájil výstavbu velké pevnosti Alcazaba. Almería tehdy patřila k chalífátu Cordoba, ve 13. století se Almería stala součástí maurského království Granada.
Druhá polovina 15. století byla ve znamení dokončení reconquisty a následného vyhnání muslimů. Rozkvět Almeríe se tím, a také v důsledku zemětřesení z roku 1522, pozastavil. Během 17. století, už v rámci Španělského království, docházelo ke znovuosidlování Almeríe křesťany z provincií Levante, Murcia, Alicante a Valencie. K oživení přispěla i těžba železa ve Filabres, olova v Gadoru a mramoru v Macaelu.
V současnosti je Almería svědkem výrazného ekonomického růstu a to především v důsledku cestovního ruchu a intenzivního zemědělství.
